|
TEORIE POZNÁNÍ. Když se podíváme do slovníku, co to je „poznati", dočteme se, že význam tohoto slovesa jest nabýt, získat smyslovým vnímáním a rozumovou činností náležitou představu, vědomosti, znalosti o někom nebo o něčem, seznámit se zevrubně s vlastnostmi někoho nebo něčeho. výborně. Ejhle jasná, srozumitelná, vyčerpávající definice. Teď chápu, co měl na mysli můj bývalý spolužák z obecné školy, když jsme se onehdy potkali na ulici a on mi řekl, že třebaže jsme se neviděli bezmála čtyřicet let, poznal mě okamžitě. Ale pozor. Jde tu doopravdy o poznání v smyslu uvedené definice? On mě uviděl, a přestože jsem se za uplynulých čtyřicet let velmi změnil, ihned poznal, kdo jsem. Ale zdalipak tím, že mě poznal, nabylo mě náležitou představu, vědomost nebo znalost? I já jsem ho poznal; a přece o něm nevím nic víc, než že jsme společně před čtyřiceti lety sedávali v škamnech; nemám ani ponětí, co dělá, jak se mu daří, je-li ženat nebo ne, atd.; nevím už dokonce ani, jak se jmenuje. Šlo tu tedy doopravdy o poznání? A což teprve když řekneme, že pes poznal z gramofonu hlas svého pána? Nebo že dnes je o poznání chladněji než včera? Nebo když mluvíme o poznání v smyslu toho slova biblickém? Nebo že něčí brada už dávno nepoznala břitvu? Mají tyto a jiné možné významy slova „poznati" něco společného? Zdalipak poznáváme skutečné vlastnosti toho, co poznáváme? Jak vlastně vůbec poznáváme? Co se děje s předmětem, jejž jsme poznali, když se na něj právě nedíváme, jinak řečeno: jest svět, který nás obklopuje, nezávislý na našem poznání? Můžeme poznat všechno, co jakýmkoli způsobem existuje, anebo mají naše schopnosti poznání nějaké hranice, za nimiž se prostírá temná říše nepoznatelného? Zdalipak vlastnosti, jež poznanému nebo poznávanému předmětu přisuzujeme, tomuto předmětu doopravdy přináleží? Co to je poznání? Poznáváme vůbec něco? Takovýmito a mnohými jinými otázkami se obírá základní filosofická disciplína, tzv. teorie poznání neboli gnoseologie anebo noetika či epistemologie. Význam těchto učených termínuje zhruba stejný, až na to, že ještě před třiceti lety se nejčastěji říkalo noetika, kdežto dnes se převážně považuje za vhodnější a pokrokovější říkat gnoseologie. I. Nejzákladnější problém teorie poznání lze snadno exponovat půvabnou slokou lidové písně Poznám, poznám, poznám, který je mládenec: ten se v kole točí, jako z růží věnec – nebo: Zdaleka se pozná, která už je vdaná: chodí jako husa, když je podškubaná. – Nuže mluvčí prvé z uvedených slok – zdá se, že to je panenka – vidí mládence, který se točí v kole jako z růží věnec: nespokojí se však pasivním záznamem tohoto faktu, neřekne si pouze: ejhle neznámý muž, který se točí v kole jako z růží věnec, nýbržjde věci na kloub a podle toho, co vidí, soudí, že to je mládenec. A podobně mužský mluvčí druhé sloky vidí ženu, jež chodí jako podškubaná husa, a pomyslí si, že je vdaná. Prameny našeho poznání tedy jsou jednak smysl, vidění, slyšení, cítění atd., jednak myšlení. Jde teď o to, co z těchto dvou pramenů je důležitější: zda naše poznatky jsou utvářeny především smysly, nebo rozumem. Tak řečení racionalisté tvrdí, že hlavním pramenem našeho poznání je rozum, neboť bez rozumu bychom nepoznávali nic než nesmyslný chaos nesouvislých smyslových dat. Rozumové poznání se opírá o vrozené ideje či vrozené principy, jež na naší zkušenosti jsou zcela nezávislé a jež by si byl s to uvědomit i člověk zbavený všech smyslových funkcí, např. logické zásady totožnosti, sporu a vyloučeného třetího (viz Zásady logické), jakož i čistá matematika. Toto tvrzení je popíráno tzv. empiriky, podle nichž i taková základní věta jako „dvě plus dvě rovná se čtyřem" byla získána opakující se zkušeností, že dvě a dvě věci, o jejichž existenci jsem se nanovo a nanovo přesvědčoval přičiněním svých smyslů, byly vždy čtyři. O tom viz heslo Apriorismus a aposteriorismus, též Empirismus a racionalismus, jakož i Senzualismus. II. Ale ať jsou naše poznatky utvářeny převážně smysly nebo rozumem anebo, jak někteří chtějí, intuicí: mnohem důležitější je otázka, jakou mají platnost, tj. do jaké míry se shodují se svým předmětem. Pochopení této nesmírně složité otázky si poněkud usnadníme tímto příkladem: Představte si, že sedíte v školní třídě, já že si hraji na pana profesora a sedím za katedrou, vy představujete žáky, sedíte v lavicích a díváte se na list bílého papíru, jejž vám ukazuji. Vidíte jej všichni a všichni jste téhož názoru, že to je list papíru; je vás mnoho, ale každý z vás vidí jedno a totéž: list papíru. To se zdá velmi prosté a samozřejmé. Ale čtenáři detektivek dobře vědí, že co se jeví prosté a samozřejmé, ve skutečnosti je složité a záhadné a venkoncem vůbec jiné. Tak je tomu i s naším nevinným listem papíru. Vidíte opravdu všichni jedno a totéž? Přísně uváženo, vlastně nikoliv, vždyť někdo sedí blíž, někdo dál, někdo u okna, někdo u dveří, někdo má lepší, někdo horší zrak atd. Nuže: třebaže všichni se díváte na jeden a týž předmět, každý z vás vnímá něco jiného – tomu, kdo sedí blíž, se můj list papíru jeví větší než tomu, kdo sedí vzadu, a tvar toho listu se zajisté těm, již sedí přímo proti mně, jeví jinak než těm, kdo sedí stranou. Ale ať se vám ten list papíru jeví větší nebo menší, pravoúhlý nebo kosodélný, všichni jej shodně shledávají bílým. Kdybych se vás tedy zeptal, co doopravdy přesně vidíte, odpověděl by mi každý z vás: vidím bílou, přímkami ohraničenou skvrnu, umístěnou před námi v prostoru třídy. Toto je ovšem zcela nepřirozený způsob vyjadřování, jaký si dovedou vymyslet jen filosofové a který se naprosto neshoduje s tím, co intuitivně a nezvratně víte, totiž s tím, že se díváte na bílý list papíru. Kdyby okolností, že jste onen list papíru spatřili, mohl být zachráněn někdo nevinně nařčený z vraždy, a kdybyste odpřisáhli před soudem, že jste jej opravdu uviděli, vaše svědectví by bylo zcela nezvratné. K čemu jsme tedy dospěli? Pouze k tomu, že i když se všichni díváte na jednu a touž věc, vaše počitky a vjemy této věci (viz heslo Vjem a představa) nejsou totožné, jinak řečeno: poznávaná věc, v našem případě list papíru, není identická s našimi počitky a vjemy této věci, řečeno ještě jinak: naše počitky a vjemy poznávané věci jsou něco zcela jiného než skutečné vlastnosti, jež té věci přináleží. Ale jaké jsou ty skutečné vlastnosti oné věci, již se snažíme poznat, v našem příkladu listu papíru? Všichni jsme se jednohlasně shodli na tom, že se nám jeví bílý. Z toho vyvstává důležitá otázka, do jaké míry je doopravdy bílý. Nuže když tuto otázku promyslíme s náležitou důkladností, shledáme, že naše předešlé tvrzení, že se vám všem jeví stejně a shodně bílý, bylo ukvapené, ba dokonce ztřeštěně odvážné. Protože není zcela rovný, a je nadto poněkud lesklý, některé jeho části, jež odrážejí přímo světlo, se jeví daleko bělejší než jiné, stíněné částmi vyvstávajícími a jež nevypadají bílé, nýbrž našedlé. A pozorovateli, který jej vidí proti oknu, za nímž právě zapadá slunce, se můj list papíru jeví dokonce růžový. Najednou se strhla bouře, zablesklo se, a v té chvíli můj list papíru vůbec nebyl bílý, nýbrž oranžový. A když se setmí a my rozsvítíme umělé světlo, můj list papíru, jejž vám stále ještě obětavě držím před očima, je nažloutlý. Teď už vidíme, že se musíme vzdát své původní jistoty, na níž jsme se shodli všichni, totižjistoty, že papír, jejž vám ukazuji, je bílý. Popravdě barva – ať bílá, hnědá či jiná – není nic vlastního či inherentního věci, na níž tu barvu spatřujeme. Náš list papíru zajisté má jakousi vlastnost, která způsobuje, že za normálních okolností jej shledáváme bílým, ale tato vlastnost zajisté je něco jiného než bělost. Pokud jde o tvar našeho listu papíru, řekli jsme si už, že každému – podle toho, zjaké vzdálenosti a z jakého úhlu jej vidí – se jeví jinak, někomu jako kosočtverec, jinému jako kosodélník, a někomu, kdo sedí docela stranou, jako čára nebo křivka. My ovšem víme, že náš list ve skutečnosti má tvar obdélníku, jinak řečeno že má stejný tvar jako tabule, jež je rovněž obdélná. Ovšem tabule je daleko větší než můj list papíru; tvary těchto dvou věcí jsou identické kvalitativně, ale nikoliv číselně či numericky – což znamená, že by bylo správnější mluvit ne o jejich identitě, nýbrž, skromněji, o jejich jakés takés podobnosti. Nuže těm pozorovatelům, již sedí přímo proti mně, se můj list papíru vskutku jeví jako obdélník. Ale řekli jsme si už, že někdo jej vidí menší, někdo větší; můžeme s jistotou říci, že nikdo z nich nevnímá jeho skutečnou velikost, protože my po pravdě řečeno vůbec nevíme, jaká je jeho skutečná velikost a co vůbec je velikost či malost anebo, všeobecně, rozměr. Pro praktickou potřebu ovšem mohu zjistit, kolik centimetrů měří delší a kolik centimetrů měří kratší strana mého listu papíru, ale pojem centimetru či jakékoli jiné míry je něco stejně vydedukovaného, odvozeného z ošidných subjektivních dat jako pojem bílého listu papíru. Položme si teď otázku hmotného složení našeho listu papíru. Řekli jsme si už, že se nám jeví poněkud lesklý, což je skoro totéž, jako bychom řekli dokonale hladký. Ale když se na něj podíváme zvětšovacím sklem, vidíme, že namísto aby byl dokonale hladký, podobá se spíše měsíční krajině. Který z obou našich pohledů byl „správnějšÍ", tj. bližší skutečnosti či pravdě našeho papíru, pohled prostého oka, či pohled oka posíleného zvětšovacím sklem? Zajisté ten druhý, protože jím jsme poznali něco, co našemu prvnímu pohledu zůstalo utajeno. Ale když se na tentýž papír podíváme ne pouhým zvětšovacím sklem, ale silným drobnohledem, uvidíme zase něco jiného – nebude to měsíční krajina, nýbrž prales fantastických vláknitých rostlin. Takovéto a podobné úvahy bychom mohli prodlužovat donekonečna, aniž bychom dospěli k bezpečnému východisku. Ale i to málo, co jsme si tu už řekli, postačí, abychom si dovedli položit dvě základní otázky: Existuje opravdu nějaký skutečný list papíru? A existuje-li, jaké jsou jeho skutečné, na našem vnímání nezávislé vlastnosti? III. Tyto dvě otázky můžeme beze zbytku převést na otázku subjektu a objektu, tj. na otázku, zdali opravdu existuje nějaký objekt, a pokud existuje, zdali osoba, která se snaží jej poznat, tedy subjekt, má možnost jej poznat takový, jaký jest, nebo je-li člověk navěky odsouzen poznávat věci pouze tak, jak se mu jeví. Nuže pokud jde o existenci věcí, spěchám zmírnit znepokojení, jež tato otázka ve vás bezpochyby vyvolala, ujištěním, že naprostá většina myslitelů na ni odpovídá kladně – opakuji: naprostá většina, tedy ne beze zbytku všichni. Vskutku nechybí takových, kteří tvrdí, že věc existuje jen potud, pokud ji někdo vnímá, a že tedy býti je totéž co býti vnímán, neboť to, co se nám jeví jako objekt, věc, ve skutečnosti je jen svazek našich (subjektivních) počitků anebo, jak říkají Angličané, idejí; o tom najdete bližší podrobnosti v hesle Berkeley. Zcela opačné stanovisko zastávají stoupenci dialektického materialismu, kteří všechny úvahy a skrupule, jimiž jsme se zabývali v druhém paragrafu tohoto hesla, rázně zavrhují jako idealistické vrtochy a prohlašují, že věci, jež poznáváme, jsou přibližně právě takové, jaké se nám jeví; důkaz správnosti tohoto hlediska vidí v tom, že můžeme věci přetvářet a pozměňovat svou praktickou aktivitou, prací. Uprostřed mezi těmito krajnostmi stojí stoupenci takzvaného kriticismu, kteří UČÍ, že můžeme poznávaťvěci tohoto světa pouze v té podobě, jak se nám jeví, což znamená, že poznání opravdové skutečnosti věcí, poznání tzv. věcí o sobě je naprosto nemožné; tuto zapeklitou záhadu se snažím objasnit v hesle Kant. Přečtěte si též hesla Subjekt a objekt, Materialismus a idealismus a Fenomén afenomenalismus. IV. S těmito problémy pak těsně souvisí otázka, jaká je síla a dosah našeho poznávání, tj. má-li naše poznávání nějaké nepřekročitelné hranice a do jaké míry se na své poznatky můžeme spolehnout. Člověk může poznat vše, odpovídají filosofičtí dogmatici. Není pravdy, jíž bychom se myšlením nemohli dobrat, protože mezi myšlením a skutečností je naprostý souhlas. Není záhady nepřístupné člověkovu duchu, není tajemství, jež by nebyl s to zdolat. Filosofie a věda jsou teprve v počátcích, a přece člověk už ví nesmírně mnoho; a nadejde den, kdy bude vědět vše. – Člověk neví nic a nikdy nic vědět nebude, odpovídají tomu filosofičtí skeptici; štěkot psa a kuňkání žab neobsahuje o nic víc pravdy než všechny lidské vědy dohromady. O tom viz Dogmatismus, Skepse, Kritika, kriticismus a Pozitivismus. V. Problémy, jež jsem tu krátce exponoval, nejsou nové; nicméně jsou charakteristické pro filosofii nového věku, která trpí zbytnělostí noetiky na útraty ostatních disciplín filosofických, především metafyziky. Filosof nového věku se tolik potýká s otázkou, jak poznáváme, že mu na poznání nezbývá čas; tím se zabývá filosofií, a zejména noetikou pohrdající vědec. – Viz též Apriorismus a aposteriorismus, Agnosticismus, Fenomén, fenomenalismus, Imanentní a transcendentní a Pravda. [BACK] |